Jedním z témat, kterým se snažím věnovat, je otázka lidských práv. V současné chvíli konkrétně narovnání práv stejnopohlavních párů. Patřím k podporovatelům tzv. manželství pro všechny (prostě, aby každý pár, který chce, měl tu možnost se vzít). Na Prague Pride jsem letos nebyla poprvé, ale po našem rodinném coming outu jsem jej letos prožila mnohem intenzivněji… A ráda jsem přijala pozvání na několik skvělých akcí.

Jednou z nich byla #BUĎTESLYŠET VOICES. Měla jsem zde tu čest spolu se senátorem Václav Láska a předsedkyní Mladého pirátstva Kateřinou Stojanovou diskutovat témata, která trápí dnešní mladé LGBT+ lidi. Řešili jsme směřování naší země i postoje jednotlivých politiků k těmto tématům a možnosti změny legislativy.
Přestože témata LGBTQ+ jsou mi velmi blízká, vždy mě znovu zamrazí, když si uvědomím, jak dlouhá cesta nás jako společnost ještě čeká. Panelové diskuzi předcházela „svědectví“ lidí, kterých se tato témata dotýkají osobně, každý den v nich totiž žijí. Karel Vladyka, Quang Luong a Haru Špindler sdíleli své příběhy a to, s jakými předsudky a překážkami se v životě setkávají. Kdo z nás si umí představit, že jej odmítne nabrat taxík? Kdo z nás se v práci vyhýbá běžným konverzacím na téma „co jsi dělal o víkendu“? Kdo z nás se od lidí cítí odsuzován za to, s kým žije?
Doplnily je Marcela Macháčková, spoluautorka výzkumu Být LGBTQ+ v Česku 2022, která vede queer vzdělávací programy Mezipatra na školách, a Sára Vašičková, fotografka a filmařka, která založila duhovou akci Slavex pride jako odpověď na homofobní komentáře směrované k jejímu rodnému městu Slavičínu.
Sama pro sebe si z této akce odnáším jednu připomínku: nepředpokládejme. Nepředpokládejme, co holky dělat můžou a nemůžou. Nepředpokládejme, že kluk se vždy musí uvnitř cítit jako kluk. Nepředpokládejme, že ten si najde holku a ta si najde kluka.
A ještě se s Vámi podělím o jednu věc. Na výzvu moderátora Filipa Titlbacha, který nás večerem provázel, aby v sále zvedl ruku každý, kdo se alespoň jednou v životě setkal s homofobními narážkami či předsudky, se zvedly téměř všechny ruce v sále. A víte co? Těch několik, kteří ruku nezvedli… U nich vím, že nejsou queer. Není to děsivé?

Foto: Kristýna Svobodová, (c) Prague Pride z.s.

Další večer jsem strávila opět na skvělé akci v divadle Na prádle a tentokrát patřil příběhům.
Herečka Marie Štípková vyprávěla o svém vyrůstání, o neplánovaném a nečekaném coming outu, který měl na svědomí bulvár, a o tom, jak s partnerkou vychovává ročního syna. Režisér a skladatel Šimon Holý se podělil o to, jaké je to být gay a zároveň člen židovské komunity. Karolína Nodesová, studentka a hudebnice, popsala svou zkušenost s organizací Most Pride a to, jaké je vyrovnávat se s výhrůžkami smrtí, se kterými se právě kvůli organizaci téhle akce stále setkává. Herec Michal Kern mluvil o svém coming outu, o tom, na jaké pracovní překážky kvůli své orientaci nebo spíše přístupu okolí k ní (ne)narazil.
Já jsem se podělila o příběh naší rodiny o coming outu svého syna. Mluvili jsme i o tom, jaké to je setkávat se na půdě Sněmovny s lidmi, kteří se o queer lidech vyjadřují nepřátelsky nebo až nenávistně.
Celý týden se účastním akcí v rámci Prague Pride festivalu. Mám díky tomu možnost se setkávat s lidmi a jejich konkrétními životními příběhy a především s nimi mluvit o tom, co je nejvíce trápí, třeba právě v oblasti.

Na (nejen) rodinné odpoledne me pozvalo Jsme fér a jsem ráda, že jsme spolu s kolegyní poslankyní Martinou Ochodnickou mohly na dece debatovat o vážných tématech a vyslechly jsme příběh
– neslyšícího gay páru, který si vzal do pěstounské péče dva neslyšící chlapečky (teda jen jeden z páru, i když posuzováni byli oba),
– lesbického páru, který v Německu uzavřel manželství (jsou Češky, ale jedna má německé občanství, tak je to možné), mají dítě, v Německu je jako matky uznávají obě, u nás to bohužel nejde (nepochopím),
– páru, kde každá z partnerek je biologickou matkou jednoho dítěte, ale na rodičáku je jen jedna z nich, protože jsou v registrovaném partnerství, může být na rodičáku s oběma dětmi, ale když museli to dítě, které biologicky není její, odvézt do nemocnice, tak jí jej pak nevydali. Takže stát platí rodičovský příspěvek, ale zároveň vlastně brání v řádném výkonu péče? Není to absurdní? Je. A není to fér. Vůči těm dětem hlavně…

Taky jsem si šla poslechnout přednášku historiků Martina Gromana a Michala Stehlíka, kteří zde natáčeli další díl svého podcastu Přepište dějiny. Tentokrát jej věnovali „tradiční rodině“ a manželství, určitě si tento díl ještě jednou poslechnu.

Zde si je dovolím citovat, protože zcela boří představu manželství jako něčeho zcela neměnného a tradičního:
„Manželství jako svazek prochází během dějin mnoha proměnami, včetně posledních dvou staletí. A také si uvědomme, že manželství jako zákonně uznávaný institut je prostě především společensky uznávaný typ svazku.“
Stejně tak se v průběhu staletí měnil pohled na to, kdo vlastně tvoří rodinu. Opět si dovolím citaci: „Když se podíváme na pojem tradiční rodina, jsme někde mezi středověkem a 19. stoletím, kdy se důležitým stal pojem familia. Tady jsme zpět u zmatení jazyků. Hovoříme o manželství, nebo o rodině? Ono to totiž není totéž. Rodina se do doby moderní podobá spíše širšímu klanovému společenství – ve středověku si ho zkuste představit třeba jako „klany“ Kozlíka a Lazara z díla Vladislava Vančury Markéta Lazarová.
Součástí familie jsou i lidé závislí na ekonomické jednotce, především statku – do průmyslové doby se pohybujeme v logice zemědělského fungování. A tato širší rodina měla také své záchranné a záchytné mechanismy v případě problémů. Její konec v 19. století je způsoben několika civilizačními faktory. Sociolog Ivo Možný vyjmenovával základní kameny změny – byly to sekularizace (a tedy oslabení církevního vlivu), dále industrializace (způsobující odcházení lidí z venkova do měst, kteří se tak posouvali od závislosti na širší rodině k odpovědnosti za sebe sama a tvořili menší rodinnou jednotku), dále urbanizace (opět související s posunem do měst a vytvářením zcela nových sociálních vazeb a sítí) a v neposlední řadě pak oddělení pracoviště a domova.“
A na závěr pořadu padl z publika dotaz, že když dříve uzavírala manželství pouze církev, u nás si to vzal pod křídla stát až v minulém století a, kdyby stát v tomto ohledu selhal, kdo by mohl uzavírání manželství „regulovat“ neboli „mít pod palcem“? A to je opravdu zajímavá otázka.

My v tuto chvíli opravdu selháváme. Naši občané žijí v duhových rodinách, těmto ale my nenabízíme stejnou právní ochranu. Nemůžeme se dále tvářit, že se něco neděje, jen proto, že se to některým nelíbí. Nezajistíme milující rodinu pro všechny, ale stát by měl zajistit stejnou právní ochranu všem a v tom nyní selhává…

Proto podporuji manželství pro všechny. Posune to naši společnost dále, dle mého správným směrem…